Zázračná uzdravení u Panny Marie – Poutní kostel Panny Marie v Hrabyni

znak hrabyně

Krátce shrnuté zápisky o původu či objevení obrazu Matky Boží v Hrabyni i o další narůstající úctě k němu i k tamějšímu kostelíčku nedaleko Opavy ve Slezsku. (přeloženo z originálních zápisů neznámým člověkem)

Pro všechny zbožné ctitelé tohoto milostiplného obrazu, kteří obdrželi Boží milost a pomoc v různých záležitostech k útěše i k povzbuzení, i pro všechny mariánské chráněnce složil a vlastní rukou sepsal, dívaje se na hrabyňský kostel, hrabě Arnošt Benjamin Mitrovský roku 1757.

1/ Uvážíme-li, že zvláště v místech, kde nejsvětější a neposkvrněná Panna a Matka Boží Maria svým upřímným mariánským ctitelům a věrným chráněncům, kteří uctívají její obraz, zjednává před trůnem Nejvyššího mnoho milostí, radostí a útěchy, pak mohou jeho původ, starobylost a časté zázračné příběhy přivést k potřebné informovanosti. A to nejen proto, že více lidí bude povzbuzováno ke konání mariánských pobožností a k pevné důvěře v mocnou Mariinu ochranu,

2/ nýbrž současně i proto, že všem se do rukou dostanou přesvědčivé důkazy o působení této tak velké a divotvorné pomocnice.

Prastarému obrazu nejsvětější Matky Boží Marie, jakož i hrabyňskému kostelíčku v kopcích, dvě malé míle od knížecího města Opavy, bylo dopřáno,

3/ že tamější hlavní oltář byl zcela jistě od pradávna zbožně a s nesmírnou důvěrou uctíván velkým množstvím lidí o největších svátcích pro mimořádnou věrohodnost a nepochybná svědectví, starobylý původ a nemalý počet těch ctitelů, kteří zde našli útočiště a mohli svědčit o obdržené milosti Boží.

4/ Ale co se týká původu a starobylosti, není v současné době k dispozici spolehlivá a dokonale doložená informace; pak bude muset budoucímu pokolení a mariánským ctitelům postačit zpráva, jak se k nám donesla per nudam traditionem, tedy prostou ústní tradicí, čili jak jsme si ji sami dověděli:

Tento Mariin obraz, namalovaný na dřevěné desce, přinesl před dávnými časy neznámý poutník. Nevíme, odkud přišel ani kam šel. V té době zuřila ve Slezsku válka, a proto vzpomínaný poutník

5/ ukryl značně těžký obraz nejsvětější Matky Boží Marie v hustém trnitém křoví na konci vesnice Hrabyně, a to na místě, kde nyní stojí kostel. Domníval se, že ho tak bezpečně ukryje. Kam se však mezitím tento poutník poděl a odkud by toto vyprávění nebo tvrzení mohlo pocházet,

6/ se nedalo přesněji zjistit. Zatím ale tento obraz ležel v trnitém hloží a nikdo o něm neměl ani tušení. A jestliže občas za noci bylo vidět v křoví světélko, považoval to lid za takzvanou bludičku, objevující se obvykle ve vlhké půdě. Proto nikdo nad tím neuvažoval. Zato ale obecní pastýř řečené vesničky Hrabyně dlouhou dobu pozoroval, že vepři jak při pastvě, tak i při návratu domů pokaždé vtrhli do zmíněného křoví na konci

7/ vesnice a on nebyl s to jim v tom žádnou silou zabránit. Snažil se proto zjistit příčinu podivného chování vepřů a tak, veden zvědavostí, se sám jednou rozhodl, že si trnité křoví prohlédne. S velkou námahou se do něho za prasaty prodíral, aby zjistil, v čem je ta příčina.

8/ A Hle! Zázrak! Najde tu vepře klečící na předních nohou před mariánským obrazem! Jakmile se to lidé dověděli, ihned se tam vydali a na místě nálezu obrazu postavili malou kapličku. Úcta a důvera k obrazu vzrostla časem natolik, že byl vedle ní postaven také kostelíček, sice dřevěný, ale od nepaměti byl v něm uctíván tento mariánský obraz. Tento dřevěný kostelík jsem často viděl ještě v dobrém stavu na vlastní oči ve svých mladších letech, já nehodný

9/ autor tohoto záznamu, navštěvoval jsem ho a něm spolu s jinými konal své malé pobožností. Podle existujících listin měl být konsekrován již v roce 1497 varadínským biskupem Janem z řádu františkánů. Tento kostel, jak si již pamatují, byl zbourán a za pomocí všemohoucího Boha s přispěním milodarů mnoha ctitelů a dobrodinců,

10/ a částečně také za zázračných okolností pak vybudován nynější, zcela zděný a klenutý kostel k největší radosti mariánských ctitelů. Ačkoliv, jak je stále slyšet, již po dlouhá léta dochází zde u tohoto milostiplného obrazu k pozoruhodnému získávání milostí a k prosebným pobožnostem o ně, přesto nedošlo dosud k náležitému zaznamenání těchto pozoruhodných případů. A proto nyní tímto zápisem shrnuji novější případy, které byly potvrzeny

11/ hodnověrnými doznáními nebo také lékařským posudkem.

Když se pak začal bourat starý dřevěný kostel a bylo nutné všechno odklidit, našlo se mnoho dřevěných berel od osob těžce postižených ochrnutím, které na přímluvu nejsvětější Panny Marie dosáhly uzdravení a z vděčnosti zde obětovaly kromě stříbrných votivních darů i své berle.

12/ I dnes různých obětních darů ještě čas od času přibývá a lze je v tomto kostele vidět. Je znám případ sestry Cecílie von Neffinové, tehdy ještě žijící v ženském klášteře Svatého ducha v Ratiboři, která ještě ve světském stavu byla postižená bolestným ochrnutím, a proto nemohla uskutečnit svůj úmysl vstoupit do řádu. I když její šlechtičtí rodiče

13/ využili všech prostředků, aby jí pomohli, nenastalo žádné zlepšení. Teprve když se Cecílie von Neffinová a její matka zaslíbily obrazu Matky Boží v Hrabyni, kde po vykonané pobožnosti a svatém přijímaní se ihned uzdravila. Odložila berle a dosáhla svého vytouženého povolání, přijala klášterní roucho a složila sliby a spokojeně prožívala svou životní proměnu.

14/ A za tak mimořádně dosaženou Boží milost na přímluvu Matky Boží v Hrabyni neustále děkovala.

před dvaatřiceti či třiatřiceti lety, tedy kolem roku 1722 se stalo, že stál v Hrabyni ještě starý, z větší části dřevěný kostelík a majitelem tohoto panství byl předtím urozený pán František Matyáš, svobodný pán Mitrovský, můj laskavý otec.

15/ Jakub Smia, který je ještě stále naživu, byl jeho hospodářským správcem a pověřeným správcem hrabyňského kostela byl Václav Krechký (na inom mieste Kretchy …) . Hrabyňské panstvo nežilo tehdy v místě a do kostela se vloupali za noci zloději. K provedení svého zločinného záměru použili žebříku přistaveného k dolní části kostela, kde bylo v kostelní zdi okno, kterým chtěli proniknout dovnitř, neboť hlavní kostelní dveře byly pevně zamčené, a kostel vyloupit.

16/ To se jim však nepovedlo. Na zdi však zůstaly stopy a opuštěný žebřík, který jim patrně sklouzl a pachatelé museli spadnout. Nicméně neupustili tito darebáci od svého špatného úmyslu, ale vydali se do zákristie, v té době ještě dřevěné, jejíž okno s nepříliš pevnou železnou mříží vylomili sochorem.

17/ Vnikli do zákristie, všechno prohledali a u zamčené dubové truhly, která dosud existuje, na kusy rozštípali víko, nejlepší bohoslužební předměty, mezi ním kalich, paténu a ostatních věcí svázali do rance, zevnitř násilím vypáčili sakristijní dveře

18/ a stejným způsobem i kostelní dveře, takže byly dokořán otevřené. Celý ten svázaný uzel s nejvzácnějšími kostelními předměty nechali ležet u oltářních stupňů před obrazem Matky Boží a odtamtud uprchli. Jak míval správce Václav Krechky ve zvyku, vyšel časně zrána zvonit Ave a přitom zjistil, že kostelní dveře jsou dokořán otevřené. Velmi se polekal a ihned se

19/ vrátil a vydal se k panskému hospodářskému správci Jakubu Smiovi, vzbudil ho a vysvětlil mu, jak špatně to s kostelem vypadá, že dobře uzamčené dveře našel úplně otevřené, a proto je zajistil, aby zlí lidé nemohli nic špatného udělat. Ale aby z úzkostlivé odpovědnosti nevešel do kostela sám, vyzval proto správce, aby šel s ním. To se také stalo. A když pak

20/ společně vstoupili do kostela, spatřili velký svázaný ranec ležící u oltářního stupně a hned si také všimli dokořán otevřených dveří zákristie, vypáčených zloději. Když pak rozvázali ranec, objevili vzácné bohoslužební předměty, mezi nimi kalich i paténu. V zákristii zjistili násilné poničení truhly a dveří. Ale při podrobném prohlížení věcí zjistili, že ti darebáci

21/ s sebou nevzali, ani co by za nehet vlezlo, a že se nic neztratilo. Z toho bylo tedy zřejmé, že jistě zvláštní všemohoucnost Boží těmto zločincům překazila jejich záměr zločinné krádeže.

Kolem roku 1730 se také přihodilo, že jedna urozená paní v hrabyňském panském domě v postní den u oběda spolkla náhodou rybí kost, která ji zabodla v krku a které se po dlouhou dobu žádným způsobem

22/ nedokázala zbavit. Byla již proto celá bez sebe, a všichni přítomní byli tím velice vyděšeni. V té době se stavěl kostel a mariánský obraz Matky Boží byl načas uložen ve vedlejším pokoji. Vzpomínaná paní v důvěře k tomuto obrazu sama od sebe se vrhla na kolena a ve zbožném usebrání bezděčně, jako by se napila vody, byla svého utrpení zbavena. Proto prokázala velkou vděčnost za tak získanou milost.

V roce 1734 si poranil nohu již v Pánu odpočívající správce ze Štítiny Tomáš Plech a to tak nešťastně,

23/ že se to poranění neustále zhoršovalo, až zkušení lékaři zjistili, že je nevyléčitelné a že bude proto nutné nohu amputovat. A jakkoliv bylo všechno připraveno k odstranění nohy, pacient se však přece ještě zaslíbil obrazu Matky Boží v Hrabyni. Upadl do hlubokého spánku a když se procitl, bez ohledu na lékařské přípravy a bez lidské pomoci se zdravil. Z vděčnosti obětoval a sám pak osobně předal důstojnému panu faráři z Velké Polomi Ondřeji Lubovi, kam hrabyňská farnost patřila, pro hrabyňský kostel 10 tolarů slezských.

24/ Přibližně před 14 roky, tedy r. 1738 se přihodilo, že děvečka jménem Marina, dcera Jižího Kianka z vesnice Smolkov nedaleko Hrabyně, v době adventu, a to v pátek po sv. Kateřině, kdy jsou krátké dny, se vydala spolu s jinými na takzvané přástky. Ten den silně mrzlo a bylo velmi hladko. A tak se stala nehoda:

25/ Marina spadla se svým přádlem a vřetánkem a to tak nešťastně, že si do stehna zabodla dřevěné vřetánko, které dlouhé jako prst se zlomilo o tvrdou stehenní kost. Rána se uzavřela,ale dívka dostala strašlivé bolesti a otok, takže po šest týdnů bolestí nemohl spát. A ačkoli se pomocí dvou holí mohla belhat, byla natolik oslabená, že na radu povolali lazebníka, aby jí nechali zemřít. Ten ji ránu prohlédl a

26/ prohlásil, že věc trvá již velmi dlouho a je zastaralá a že zde není jiná pomoc, než sval bolestně rozřezat a také se dostal k ulomenému kousku vřetánka. A že taková věc se musí, vytáhnou nástrojem. Ale že ten zákrok nemůže provést za méně než 8 až 10 tolarů. Protože však děvečka byla velmi chudobná a předpokládané náklady nebyla s to zaplatit, navíc také ze strachu před velkými bolestmi se pro takové léčení nemohla rozhodnout. Ve snu se jí zdálo, že by se měla vydat

27/ do Hrabyně k tamějšímu obrazu Matky Boží. To také den před Hromnicemi provedla a se dvěma berlemi se vydala přes velké potíže na cestu. Cesta jí trvala velmi dlouho, ale když se dostala tak daleko, že viděla hrabyňský kostel, pocítila pojednou velice jemnou vůni, která ji osvěžila. Když dospěla do vesnice Hrabyně, vydala se tato pacientka ke kostelu, plazila se kolem něho a učinila slib, že každou sobotu po celý rok

28/ se bude postit, když na přímluvu Matky Boží jí bude pomoženo. Pak šla k hrabyňskému kostelnímu správci Stanislavu Krechkému s prosbou, aby ji poskytl nocleh a s pohnutím naříkala nad svým neštěstím. Ubytování dostala, ale byla požádaná správcovou manželkou a ještě jednou ženou, aby se mohly podívat na ovázanou ránu a otok. Tak se také stalo. Pacientka se zase obvázala,

29/ a na připravenou slámu se uložila ke spánku. Když pak hostitelé na Hromnice časně ráno vstali, nalezli pacientku ještě na slámě klidně spát. Když konečně ze svého sladkého spánku procitla a ze slámy zvedla, zpozorovala, že ji na zavázané ráně něco udivuje. Když se pak posadila, spatřila, že se zázračným způsobem, aniž by si to uvědomila, něco stalo: o stehenní kost ulomená a jako prst dlouhá špička vřetánka

30/ vylezla na opačné straně stehna ven a nikoliv tam, kam se jí zabodla. Uchopila ji a vytáhla celý kus šikovně ven. Silným hlasem za přítomnosti mnoha lidí zvolala: „Budiž věčný dík Pánu Bohu, že mi prostřednictvím obrazu Hrabyňské Matky Boží pomohl, podívejte se, zde je kus vřetánka, které samo vyšlo samo na druhé straně nohy.“

Všichni přítomní byli udiveni a děkovali Pánu Bohu

31/ za tak mimořádnou pomoc. Pacientka jim pak vyprávěla o krásném barevném spánku a o příjemných snech během celé noci a i o nejoddanějším uctívaní obrazu Hrabyňské Matky Boží. Nato tato omilostněná dívka vykonala pobožnost, o tomto zázračném uzdravení a velké milosti vypověděla upřímně duchovnímu a v krátké době nato byla ze své nemoci dokonale uzdravena a až do dnešního dne je naživu. Ten zázračně uvolněný

32/ kus vřetene si vyžádala ihned hrabyňská vrchnost, dala na něj připevnit očko a pověsit na věčnou paměť mezi ostatní stříbrné votivní dary.

Kromě toho dosvědčuje vlastnoruční zápis v hrabyňské kostelní matrice od velkopolomského pana faráře Ondřeje Luba, že vzpomínaný pan farář se v blíže neuvedeném roce byl povolán k jedné osobě, která byla již skoro v posledním tažení. Té poradil, aby hledala útočiště u obrazu Hrabyňské Matky Boží. Nemocná

33/ se pak touto radou řídila a věnovala dvě svíce obrazu Matky Boží a dala na mši svatou, načež brzy ucítila zmírnění nemoci a krátce nato se zcela uzdravila.

Roku 1755 velmi chudou Magdalenu Sieslinovu z vesnice Mokré Lazce sklíčil stav jejího synáčka Václava, kterému bylo 10 let a jemuž se na obou rukou a pažích vyrážely otevřené rány jedna za druhou.

34/ Důvera v obraz Hrabyňské Matky Boží ji přiměla k tomu, aby šla do hrabyňského kostela a tam hledala pomoc. Pomodlila sa jeden růženec za duše v očistci, druhý ke cti Matky Boží. Když po této vykonané pobožnosti roku 1755 se svým ubohým chlapcem zúčastnila odezpívaného Salve Regina v Hrabyňském kostele, začaly mu otevřené rány osychat. Proto se krátce nato opět v důvěře v obraz Hrabyňské Matky Boží

35/ zúčastnila Salve, během něhož se modlila úpěnlivě růženec za úplné uzdravení syna. Když se po vykonané pouti vrátila domů a podrobně prohlédla synáčkovy ruce, zjistila, že se již začínají opravdu uzdravovat a všechno se za krátkou dobu zcela zhojilo, jak dostatečně dosvědčovaly zbylé jizvy na obou rukou.

Další událost se odehrála v roce 1755 Františku Stříbrníkovi

36/ z vesnice Smolkov. Zmíněného sedmdesátiletého Františka Stříbrníka postihlo neštěstí; od svátku sv. Fabiána a Šebestiána v daném roce až do svatodušních svátků se mu na levé noze, ačkoliv částečne i na pravé, se vytvořil velký nádor. Na levé noze měl pět velkých otevřených ran, z kterých mu samy od sebe odpadávaly nebo částečně musely být odřezávány kusy masa. Nemoc se tak zhoršovala,

37/ že už nemohl ani chodit. Jako k útočišti se obrátil na obraz Hrabyňské Matky Boží a zaslíbil se jí. Za několik dní nato se posadil na koně a jel v sobotu do Hrabyně, tam se zúčastnil zpívaného Salve Regina a vydal se opět domů. Když pak ucítil zlepšení, vydal se do vzpomínané Hrabyně s berlemi a konečně když potřetí navštívil hrabyňský kostel, ulevilo se mu natolik, že tam zanechal své berle.

38/ Protože byl takto uzdraven, z vděčnosti často navštěvoval hrabyňský kostel a přisuzoval obdrženou pomoc přímluvě Matky Boží. A celý průběh nemoci z vlastního popudu a vůle zveřejnil nejen duchovnímu, ale nadto vše, co řekl, chtěl a doložil svou osobní přísahou.

Rovněž v uvedeném roce 1755 se stalo, že Ondřej Pavlík, obyvatel vesnice Suché Lazce, měl velmi nemocného chlapce Josefa a to v době od 25. června do

39/ 6. října téhož roku. Ten v uvedené době velmi málo jedl, nespal a většinu času ve dne i v noci proplakal. Takže nakonec s ubývajícími silami a slabostí nemohl už ani hlasitě plakat a rodiče byly přesvedčeni, že o dítě přijdou. Když pak našli útočiště a důvěru u obrazu Hrabyňské Matky Boží a zmíněného 6. října nechali sloužit mši svatou s úmyslem, aby s chlapcem Bůh jednal podle své svaté vůle,

40/ mělo nemocné dítě hned nato klidnou noc, v krátké době oživlo a uzdravilo se. Rodiče byli plni radosti a z vděčnosti dali 3. května 1756 sloužit mši svatou, které se chlapec zbožně zúčstnil a tento příběh z vlastního podnětu sdělili duchovnímu.

Také vlastnoručně podepsané a zvláště závažné svědectví ověřuje i důstojný pán Ignác Zinner, duchovní S.J., misionář de Poenitentia dne 4. května 1756.

41/ Vdova Barbara Kovalčíková ze slezské vsi Kylešovic nedaleko Opavy v květnu roku 1753 utrpěla těžký pád, kterým si způsobila tři zranění na noze. Za několik dní se její stav natolik zhoršil, že jí žádný lékař nedokázal pomoci. Mezitím se stav nemocné dosáhl takového stavu, že musela být zaopatřena svátostmi umírajících. V této zoufalé lidské situaci, našla nemocná útočiště u milostiplné Matky Boží Marie a jejího obrazu,

42/ který je lidem tak zbožně uctíván v hrabyňském kostele. Učinila slib, že se zúčastní hrabyňských poutí, načež se hned cítila lépe a jakmile svůj slib splnila, zakrátko se zcela uzdravila. Žila pak ve zdraví a s velkou vděčností k Matce Boží.

Dále osvědčil již zmíněný misionář P. Zinner, že v únoru roku 1756 dvanáctiletá dívka Lucie, dcera Jakuba Radlinského a jeho ženy Rozíny

43/ z vesnice Kylešovic, při náhlém onemocnění zcela ztratila řeč. Nebyla s tou přistoupit ani ke svaté zpovědi a v některých dnech pronést ani slovo, i když jí byly poskytnuty všechny náležité léky. Její matka proto večer na kolenou zaslíbila svou nemocnou dceru Hrabyňské Matce Boží a hned časně zrána druhého dne

44/ začalo zázračně děvče mluvit. Ale nenavrátila se mu jen řeč, ale celkově se uzdravilo a za tuto milost chválilo a uctívalo Matku Boží.

Tento misionář potvrdil svým podpisem ještě více pravdivých informací. Např. roku 1756 počátkem února přišla k němu vdova jménem Ester po zesnulém Janu Večerkovi ze slezské vesnice Mokré Lazce, která se mu přiznala k obavě, že se dopustila hříchu, když požadovala od nejblahoslavenější Matky Boží pomoc,

45/ které zaslíbila své rok a půl staré dítě a chtěla to zamlčet. Dále oznámila, že je ochotná přísežně potvrdit, že její dcerušce velmi onemocněly oči a to natolik, že zde bylo nebezpečí oslepnutí. Lidské léčebné prostředky neměly účinek. Ale když svou dcerku večer zaslíbila obrazu Hrabyňské Matky Boží, tedy hned den nato zrána

46/ oční potíže zmizely a dítě začalo vidět a nabylo dokonalého zraku. Proto také splnila matka svůj slib a vykonala svatou zpověď a svaté přijímaní.

Zvláště pozoruhodná událost dosvědčující mimořádnou Boží pomoc na přímluvu nejsvětější Matky Boží Marie a nalezení útočiště u jejího hrabyňského obrazu je patrná z dobrovolně písemně vystaveného prohlášení pana Jana Františka z Johnsfeldu, římsko-císařského královského nejvyššího rady a královského zemského

47/ stařešiny (Landälteste) v knížectví Opavském a Krnovském a k nim připojených oblastí se statutem reunitem, vydané v Opavě 3. května 1756, v němž citovaný pan z Johnsfeldu píše:

„Potom, co jsem byl 21. srpna 1756 z Božího dopuštění postižen smrtelnou nemocí a po čtvrt roku nemohoucnosti navíc vodnatelností, od nohou až po hrudník zcela oteklý jsem nemohl skoro dýchat, nezbyla mi téměř žádná naděje na lidskou pomoc.

48/ Nakonec jsem našel útočiště u obrazu Matky Boží, který se nachází v hrabyňském panství, u něhož již mnoho postižených bylo uzdraveno, a nabyl jsem hlubokého přesvědčení, že by všemohoucí Bůh mohl snad pro rozšíření úcty ke své přeblahoslavené Matce a pro lásku k ní a na její věrnou přímluvu zbavit mě této nemoci a tak bych se stal nástrojem rozmnožení jejího uctívání. Proto jsem se zaslíbil a doufal, že se mi od Boha dostane vytouženého zdraví. A slíbil jsem, že jakmile pomine drsná zimní doba, složím u tohoto milostiplného obrazu osobně své poděkování

49/ a budu ze všech svých sil šířit slávu všemocné Matky Boží Marie. Jakmile jsem učinil tento slib, povolila bolestná vodnatelnost a otvory ve stehnech, v kolenou až po chodidla vytékala póry po celé dva týdny škodlivá a pálivá voda; také bolest na hrudi zmizela. A když jsem se hodinu od hodiny zlepšoval, pojala mě touha vidět milostiplný

50/ obraz alespoň v kopii. Tu mi poslali z panství pro mou útěchu a já jsem své zaslíbení opět obnovil. V tomto okamžiku bolestivá stehna uschla a otok shora opadl, takže nyní skrze tuto nejsvětější přímluvu se dostavil také konečně spánek, o nějž jsem byl v průběhu své nemoci sedm měsíců připraven, obnovovaly se mi síly a za několik hodin jsem měl pevnou naději, že se zcela uzdravím. A svým vlastnoručním podpisem a připojenou rodovou pečetí chci potvrdit na svou duši a svědomí nejen pravdivost toho všeho a přispět nejen k rostoucímu uctívání nejsvětější

51/ Matky Boží, nýbrž chtěl bych tím prokázat vděčnost a ukázat, jak k užitku a potřebné mi bylo toto zaslíbení a pak co nejdříve navštívit to místo s děkovnou obětí u nejsvětější Panny a Matky Boží Marie.“

52/ Je také příznačné pro uvedeného pána z Johnfeldu, že po znovu nabytí zdravotních sil, nejen že vykonal osobně podvakrát v roce 1756 tuto slíbenou pouť do hrabyňského kostela a přinesl svůj velký stříbrný dar, nýbrž z velké vděčnosti nadto na své vlastní náklady dal v Augsburku zhotovit mědirytiny tohoto obrazu Hrabyňské Matky Boží, jak to dokazují mnohé dodnes existující kopie.

V roce 1756 se stalo, že při stavbě nové panské budovy bylo mnoho lidí zaměstnáno a hasilo se mnoho vápna, což jako obvykle

53/ probíhalo v jámě vykopané k tomuto účelu. Místní hlídač zámku jménem Tomáš Král, pocházející z vesnice Radkova, 15. června k večeru po skončeném hašení vápna, kterého ještě trochu zbylo vedle jámy, shraboval je z pilnosti na hromadu a pomocí kladky spouštěl do jámy s vroucím vápnem. Vtom vzpomínaný Tomáš Král sklouzl

54/ na násypce jámy a i s kladkou spadl po hlavě do vroucího vápna. Přišla mu sice rychlá pomoc a vytáhli ho, ale nejenže spolkl mnoho horkého vápna a poškodil jím své tělo, nýbrž se navíc dostalo do obou očí, takže následovalo oslepnutí a pociťoval takové bolesti, že strašlivě naříkal

55/ a chtěl se zahrabat do země. Sice se využily všechny možnosti a prostředky, jak pomoci poškozenému, ale povolaný doktor i felčar, přizvaní na radu, připouštěli jak možnost smrti, tak i uzdravení, ale vypadalo to, že přijde o zrak. Sami lékaři byli přesvědčeni, že jistě zůstane slepý, protože již několik dní nemohl otevřít ani jedno oko a nic neviděl. V tomto stavu hodném soucitu

56/ našel ubohý pacient útočiště u obrazu Hrabyňské Matky Boží a zaslíbil se jí, načež v krátké době nastalo u něj zázračné zlepšení. Zpočátku se nechal do hrabyňského kostela vodit, ale později často tam chodil sám, zúčastňoval se zbožně svaté mešní oběti a vroucně prosil Boha na přímluvu Matky Boží o navrácení zraku.

57/ A zrak se mu nejen uzdravil, nýbrž jeho oči, které před nehodou byly špatné, byly nyní mnohem lepší než kdy jindy. Za tuto velkou milost obdrženou od Boha a Matky Boží Marie nestačil dostatečně děkovat a každý musí dosvědčit, že mu byl opravdu zázračně vrácen zcela ztracený zrak.

ledna 1757 bylo také potvrzeno velkopolomským panem kooperátorem Antoniem Joannem Neuwerthem,

58/ že 8. prosince 1756 přišel k němu Johann Langer z Bravantic a sdělil, jak zázračným způsobem dosáhl ztraceného zdraví. Roku 1755 se tomuto Johannu Langerovi počátkem srpna prudce zanítily oči a neustále slzely. A proto slíbil každoročně navštívit obraz Hrabyňské Matky Boží, od niž si sliboval uzdravení ze své choroby. A také 15. srpna jmenovaného roku přišel do Hrabyně a po

59/ vykonané modlitbě vyšel z kostela a šel hned domů. Hned toho dne na zpáteční cestě byl uzdraven ze své oční choroby. Pozoruhodné však bylo, že zmíněný Johann Langer v roce 1756 krátce před svátkem Nanebevzetí Panny Marie některé dny cítil ve svém zraku velmi silné vnitřní trhání a bolesti, ale když v uvedený den Nanebevzetí vykonal do Hrabyně pouť,

60/ rovněž se hned uzdravil.

A uvedený kooperátor potvrzuje, že pod stejným datem zaznamenal následující příhody:

Za prvé: Že v roce 1756 ve svaté postní době chlapec Johanna Langera z Bravanic byl po čtrnáct dní velmi vážně nemocen, když ale jeho rodiče přinesli oběť k obrazu Hrabyňské Matky Boží, vedlo se mu lépe a v krátké době dosáhl plného zdraví.

Za druhé:

61/ Že po vykonané svaté zpovědi v roce 1756 Anna, manželka Johanna Besty z Hradce, mu vyprávěla příhodu, která se stala jejímu tříletému chlapečkovi Františkovi. Když po skončené bohoslužbě v hrabyňském kostele, které se zúčastnila ve svátek Navštívení Panny Marie, přišla domů, zjistila, že její chlapec leží v poledním tažení a jeho otec i příbuzní prolévali bolestné slzy a nad chlapcem naříkali.

62/ Matka ihned hledala útočiště u obrazu Hrabyňské Matky Boží a po zbožné modlitbě odporučila svého synáčka tomuto obrazu a své nemocné dítě takto oslovila: „Milý synáčku chceš jít se mnou do Hrabyně k obrazu Matky Boží?“ načež proti všemu očekávaní chlapeček již v posledním tažení odpověděl: „Půjdu.“ A od tohoto okamžiku začal se jeho zdravotní stav zlepšovat a nakonec se dítě opět zcela uzdravilo.

63/ Z vděčnosti dala matka dítěte sloužit v hrabyňském kostele mši svatou.

Za třetí: 15. srpna 1756 oznámila Anna, manželka Jakuba Ondruše z Plesné, že její druhá, desetiletá dceruška před sedmi lety byla po dobu čtvrt roku slepá. A když přinesla oběť hrabyňskému obrazu Matky Boží v průběhu dvou týdnu se jí zrak zcela navrátil. Na poděkování dala sloužit v hrabyňském kostele mši svatou za uzdravení.

Za čtvrté: Ve stejném roce a dni bylo sděleno, že

64/ Rozina, dcera Jana Sczurka z Dobroslavic, měla denně horečku a když sedmého dne byla opět postižena horečkou, volala o pomoc Hrabyňskou Matku Boží. Byla velice šťastná, že horečka zmizela a proto podle svého slibu po holých kolenou obešla oltář hrabyňského kostela, modlíc se sedm Otčenášů a stejný počet Anděl Páně.

Za páté: Ve stejnou dobu došlo k oznámení ze strany Anny, manželky Jakuba Ondruše z Plesné a šafáře z Těškovic,

65/ že její tříletá dceruška po šest týdnů v půlce těla ztratila veškerou silu a natolik ochrnula, že se nedokázala pohnout z místa na místo. Když ale její matka přinesla oběť obrazu Hrabyňské Matky Boží, její dcerka se zcela uzdravila.

Za šesté: Shora jmenovaným velkopolomským panem kooperátorem je rovněž dosvědčeno, že Anna, dcera Petra Kociána z Wiechowic, byla po celý týden velmi nebezpečně nemocná, nemohla nic jíst ani pít a byla

66/ již zaopatřena svátostmi umírajících. Když ale nakonec její matka přinesla oběť obrazu Hrabyňské Matky Boží, sloupla se dívce z celého těla kůže včetně nehtů a následně se uzdravila. Proto její matka i její uzdravená dcera vykonaly na poděkování slíbenou pouť do Hrabyně a vykonaly pobožnost o svátku sv. Anny.

Jiný pozoruhodný příběh, který se udál již v roce 1746 a

67/ který potvrzuje často zmiňovaný velkopolomský pan kooperátor P. Antonius Joannes Neuwerth pod datem 10. února 1757, je tento:

V uvedeném roce se procházelo čtyřleté děvčátko, dcera Matyáše Mitrengy, mlynáře z vesnice Lhotky u Smolkova, se svým starším bratrem Janem po břehu hlubokého náhonu. Toto děvčátko jménem Anna spadlo do náhonu, kde zůstalo čtvrt hodiny.

68/ Když se to její matka mlynářka dověděla, ihned úpěnlivě prosila Hrabyňskou Matku Boží o pomoc a ochranu své dcerušky. Bez váhání se jí vydali hledat a proti všem předpokladům ji našli, jak se drží keře rostoucího ve vodě, na místě vzdáleném čtyřiadvacet loktů od místa pádu. Díte řeklo matce, že vidělo dva anděly s hořícími svícemi a nejsvětější Matku

69/ Boží, která ji takto oslovila: „Drž se tohoto keře!“ Tato slova opakovalo dítě i po vytažení z vody. Proto se mlynářka příští den na poděkování vydala spolu se svou dceruškou k obrazu Hrabyňské Matky Boží a klečíc na kolenou s modlíc se růženec, obešla oltář.

Také hrabyňská krčmářka Magdaléna Vítková pod přísahou vypověděla,

70/ což rovněž potvrdil velkopolomský pan kooperátor P. Antonio Neuwerth že se totiž r. 1750 na svátek sv. Maří Magdaleny zúčastnila mše svaté v hrabyňském kostele. Své děti nechala doma v hospodě samy, která není nijak vzdálená od kostela. A protože klečela nedaleko kostelních dveří, zaslechla svého staršího syna s velkým křikem naříkat, což ji vylekalo. Vyběhla z kostela

71/ a zaslechla, že její nejmenší chlapec jménem Florián, asi tříletý, spadl do studny. V hrozném uleknutí a strachu se ihned vrátila do kostela a zvolala: „Ach, Maria! Maria! Pomoz! Pomoz! Ať můj synáček neutone!“ Současně ale požádala přítomné v kostele, aby jí pomohli dítě ze studny vytáhnout. Všechno to ale trvalo celou čtvrthodinu. Protože ale chlapec ležel ve vodě hlavou dolů a nohama vzhůru,

72/ vytáhli ho ze studny již jako mrtvého, protože nejevil známky života. Krčmářka, matka tohoto dítěte, neustále naříkajíc a bez přestání úpěnlivě prosíc Hrabyňskou Matku Boží, zaslíbila jí i dítě a slíbila nechat sloužit mši svatou. Během půl hodiny toto dítě přišlo úplně k sobě a opět začalo mluvit.

73/ Témuž chlapci Floriánovi se v roce 1750 přihodilo, že se mu jednou v neděli večer na obou očích udělaly boule, které měly velkost malého jablka a proto naprosto nic neviděl. A protože jeho matka krčmářka musela obsluhovat mnoho hostů, chodila za svým nešťastným dítětem, které leželo v malé komůrce, často se strachem, aby zjistila, jakkoliv

74/ se mu vede, protože dítě leželo samo ve tmě. Tu pojednou chlapeček oslovil matku těmito slovy: „Maminko, jděte za panem správcem kostela, aby otevřel kostel, pak mě tam zaveďte. Matka Boží mi pomůže.“ Načež mu matka odpověděla: „Můj chlapečku, už je noc, počkej až do rána.“ Nato vzala matka zelenou petrželovou nať a přivázala ji dítěti na oči. S tím od něho odešla a v duchu se rozhodla,

75/ že k poctě obrazu Hrabyňské Panny Marie dá sloužit mši svatou, aby dítě bylo zdravé a vidělo. Pak ho ještě několikrát navštívila. Za půl hodiny ji chlapec oslovil těmito útěšnými slovy: „Ach maminko, já už nemám nic na očích a vidím jako předtím! U tohoto okna jsem spatřil ve velké záři stát Matku Boží.“

76/ Matka mu řekla: „Možná jsi spal a všechno se ti zdálo.“ Chlapec však odpověděl: „Ach ne! Opravdu jsem Matku Boží dobře viděl, měla krásně červený obličej.“

Tak tedy od této hodiny se už boule na očích chlapci vůbec nevyskytly a dodnes je čiperný a zdravý.

Ještě dále tato hrabyňská krčmářka pod uvedenou přísahou vypovídala.

77/ V roce 1755 její šestiletá dcerka Kateřina dostala najednou do obou rukou i nohou křeče, takže toto ubohé dítě po dva dny a dvě noci nepřetržitě křičelo: „Maria Matko Boží, pomoz mi ke zdraví!“ Její matka dala ve zdejším kostele sloužit mši svatou a zazpívat Salve Regina a své dítě donesla do kostela jako mrzáčka a obětovala Matce Boží.

78/ Sotva začala mše svatá, řeklo děvče matce: „Maminko, nechejte mne klečet.“ Přitom předtím nemohlo ani sedět ani stát, tím méně klečet, nýbrž jen ležet. Matka tedy na takové jeho vroucí přání dítě sundala náručí a vyzkoušela, zda bude moci klečet, ale nejen že dítě po celou mši svatou zůstalo klečet, nýbrž také po skončené pobožnosti samostatně vstalo

79/ a od tohoto okamžiku bylo zdravé.

Neméně pozornosti zaslouží případ Johanna Davida Bonna, hlavního císařsko-královského výběrčího solního cla města Opavy. Pod datem 4. března 1757 potvrzuje tento pán vlastnoručně a opatřuje pečetí, že jeho skoro tříletá dcera Marie Josefa Tekla 14. října

80/ 1756 velice trpěla ledvinovými kameny. Když se bolesti staly nesnesitelné, jmenovaný pan Bonn hledal útočiště u obrazu Hrabyňské Matky Boží, který je v Hrabyni tolik uctíván, slíbil po uzdraví dítěte poslat k na počest votivní tabulku. Prosil o pomoc a přímluvu nejsvětější Panny, aby všemohoucí Bůh buď dítě k sobě povolal, nebo je od těchto bolestí osvobodil.

81/ Pak nechal provést dítěti incizi, která se podařila, a byl vytažen kámen ve velikosti muškátového oříšku. Dítě se zcela uzdravilo a od té doby je čiperné a zdravé bez jakéhokoliv náznaku nemoci.

Uvedené příklady jasně ukazují, jak častokrát bylo dosaženo velké a laskavé pomoci přemilostiplné Matky Boží Marie a jejího hrabyňského obrazu poskytujícím bezpečné útočiště. Nepochybně byl však udělen

82/ nespočet jiných milostí, i když zdaleka nebyly všechny zveřejněny. To dosvědčuje velký příliv poutníků z nejrůznějších krajů na každý mariánský svátek a dá se to snadno usoudit i z různých obětních darů. Zatím se musí náročný čtenář spokojit s tímto současným záznamem a učinit si nepochybný závěr o dostatečné průkaznosti,

83/ že je užitečné a prospěšné ve všech záležitostech hledat útočiště a pravou důvěru u Boha Všemohoucího a přímluvu u přemilostivé Matky Boží Marie a to hlavně v těch místech, která si současně zvolila za místo pro udělování milostí a u ní si vyprošoval ochranu.

Tento záznam – kromě následujícího dodatku – je ukončen a doporučujeme opravdu každému zbožné uctívání tohoto milostiplného obrazu Hrabyňské Matky Boží.

V měsíci březnu roku 1757.

85/ DOKUMENTY

o zaznamenaných událostech

Čís. I.

Léta Páně tisícího čtyřstého devadesátého sedmého byla vysvěcena tato kaple ke cti Boha všemohoucího a ke cti nejblahoslavenější Panny Marie Nanebevzaté nejdůstojnějším otcem v Kristu, bratrem Janem, někdejším varadínským biskupem řádu menší observance. Týž také vysvětil hlavní oltář jménem Blahoslavené Panny Marie, sv. Anny, Kateřiny a Barbory, druhý oltář vysvětil

86/ na počest sv. Jana Křtitele a Evangelisty, jakož i sv. Václava mučedníka a všech svatých. Zasvěcení této kaple bude slaveno druhou neděli po Velikonocích. Modlete se k Bohu za to! Tento zápis byl obnoven roku 1604 urozeným pánem

panem Bertholdem, hrabětem z Kravař a na Raduni, příznivcem a ochráncem.

Čís. II.

Notářský zápis

o výslechu níže uvedených svědků

Ve jménu Nejsvětější a Nerozdělitelné Svaté Trojice

87/ Bylo dáno ve známost 29. ledna roku tisícího sedmistého šestapadesátého, za vlády kralujícího a panujícího nejvznešenějšího římského císaře Františka I., v římském pořadí IV., jeruzalémského krále a císaře pána, pána nejšlechetnějšího. Když po mnoho let různě zdravotně postižení získávali pomoc a zdraví u mariánského obrazu ve vesnici Hrabyni, oznamovali to nejen zdejšímu světskému duchovenstvu nebo faráři v místě, nýbrž tyto příběhy všem dobrovolně vypravovali, jak se odehrály. A také si přáli, aby se pravdivost těchto událostí nejen důkladně prošetřila,

88/ nýbrž aby také – pokud Bůh chtěl dát bezprostřední, četná a důvěryhodná znamení, že nejsvětější Matka Boží Maria má být uctívána slavnostně a se zvláštní zbožností ve zmíněném hrabyňském kostele – mohly dříve či později najít plnou důvěru a souhlas u ostatních duchovních i mimo panství. Pan Arnošt Benjamin z Mitrova a Nemyšle nakonec požádal o první pomoc císařsko-královské veřejné právní notářství, aby se uskutečnil výslech níže uvedených svědků pro větší úctu k tomuto

89/ obrazu Matky Boží a aby se z něho vyhotovil řádný notářský zápis, který by proběhl za přítomnosti podepsaných svědků, respektive duchovních a světských pánů. Ale je žádoucí, aby ti z nich, kteří pro tak zvláštní důvěru k obrazu Matky Boží získali zdraví, přísežně a dobrovolně potvrdili, co se jim přihodilo a je jim to povědomé a známé. Pak také získají pochopení přítomného duchovenstva. Svědkům byl podrobně a důrazně učiněn výklad, co je to přísaha, takže

90/ nebudou námitky, aby níže tyto osoby složily uvedenou přísahu a to:

Jakub Smia
Matouš Opavský
Stanislav Krechký
Marina Kianka
Magdaléna Sieslinová

Já N.N. přísahám Bohu všemohoucímu, jedinému Bohu ve Svaté Trojici, přehlahoslavené Panně Marii a všem Božím svatým v pravdivé osobní přísaze, že o všem, co se mi přihodilo

91/ při uctívání obrazu Matky Boží vystaveném v Hrabyňském kostele a vím o tom a budu-li na to dotazován, chce vypovídat čistočistou pravdu a to pro žádný jiný úmysl než pro větší čest Boží a přeblahoslavené Matky a Panny Marie. K pravdě mi dopomáhej Bůh, neposkvrněná Panna a Matka Boží Maria a všichni svatí. Amen.

Po složení této přísahy bylo určeno vyslýchat jmenovitě Jakuba Smiu, Matěje Opavského a Stanislava Krechkého v tomto pořadí:

92/ Otázka 1.

Jak se svědkové jmenují?

Odpověď:

Jakub Smia
Matyáš Opavský
Stanislav Kregy /Krechký/

Otázka 2.

Kolik mají let?

Odpověď:

Otázka 3.

Místo narození?

Odpověď:

Dürschel (Drchava)
Hrabyň
Hrabyň

Otázka 4.

Jakého náboženství?

Odpověď:

Všichni tři římskokatolického.

Otázka 5.

93/ Proč sem svědkové přišli?

Odpověď:

Dosvědčit, co víme a co se u obrazu Hrabyňské Matky Boží přihodilo.

Otázka 6.

Zda svědkové někdy byli v Hrabyňském kostele?

Odpověď:

Ano, protože já, Jakub Smia, již 60 let v Hrabyni žiji a protože Matyáš Opavský a Stanislav Krechký se zde narodili, byli jsme tam nesčetněkrát.

94/ Otázka 7.

Co podněcovalo svědky chodit do tohoto kostela?

Odpověď:

Všichni tři: Velká a mimořádná důvěra k tomuto mariánskému obrazu.

Otázka 8.

Svědkové řekněte, jaké okolnosti o tomto obrazu jsou vám známy a co o nich víte?

Odpověď:

Jakub Smia: Před asi 32 nebo 33 lety kolem roku 1722 se přihodilo, když ještě stál starý, z velké části dřevěný kostelík,

95/ a protože dobrý majitel urozený pán František Matyáš svobodný pán z Mitrovic byl nepřítomen, byl tento kostel v noci přepaden zloději. Ti zpočátku k provedení svého zločinného záměru postavili žebřík dolní části kostelní zdi, kde se nacházelo okno

96/ a patrně se chtěli tudy dostat do kostela, který měl pevně zamčené dveře. Ale asi se jim to nepodařilo, protože na zdi bylo vidět zanechané stopy a zapomenutý řebřík; žebřík jim patrně uklouzl a pachatelé museli spadnout. Nedbajíce toho, nezanechali zločinci zlomyslného záměru, ale odtamtud se vydali zákristii, v té době jen dřevěné. Sochorem vylomili v jejím okně nepříliš silné železné mříže, vstoupili do zákristie, v níž vše prohledali a tam násilně otevřeli

97/ zamčenou kostelní truhlu z dubového dřeva, která se tam nachází ještě dnes a její víko rozsekali na kusy. Nejlepší kostelní nádobí,

98/ mezi nimi kalich a paténu a jiné věci svázali do rance. Dveře od zákristie a stejně kostelní dveře neméně násilným způsobem vylomili a nechali je dokořán otevřené. Ukořistěné nejlepší kostelní předměty svázané do rance nechali však ležet u paty oltáře kvůli obrazu Matky Boží

99/ odtud uprchli.

Když nato časně ráno vydal kostelní správce Václav Kretchý, který měl ve zvyku za rozbřesku zvonit Ave, spatřil dokořán otevřené kostelní dveře, o kterých byl přesvědčen, že je dobře zamkl, hned odešel za mnou jako správcem a vzbudil mne ze spánku.

100/ Informoval mě, co se talo s kostelem, zejména že našel kostelní dveře otevřené, které večer dobře uzavřel, proto měl obavu, že by to snad mohlo být způsobeno zlými lidmi. Nechtěl, aby tíže odpovědnosti byla jen na něm, kdyby vešel do kostela sám. Poprosil mne proto, abych šel s ním. Když jsme pak společně vstoupili do kostela,

101/ spatřili jsme ihned velký svázaný ranec u paty oltáře a rovněž dokořán otevřené dveře do zákristie. Když jsme pak ranec rozvázali, našli jsme v něm nejvzácnější kostelní předměty, mezi nimi uvedený kalich a paténu a v zákristii násilné

102/ zpustošení truhly. Ale při podrobnějším prohledání jsme zjistili, že tito zločinci neodnesli, ani co by za nehet vlezlo, nýbrž vše se nacházelo ve vzpomínaném ranci.

Matyáš Opavský celou tuto uvedenou příhodu slyšel vypravovat mnoha lidmi a se Stanislavem Kretchým naprosto souhlasí, protože

103/ mu všechny ty okolnosti vyprávěl častokrát jeho zemřelý otec Václav Kretchý. On sám často slyšel, že kostel měl být vykraden a jako dvanáctiletý chlapec na vlastní oči viděl vylomené dveře.

Tolik.

104/ Po nich byla předvolána Maria Kianská (na jiném místě Kianka, Kiancká …) a když jí bylo zvláště podrobně přítomnými duchovními vysvětleno, co je to přísaha a jaký trest má za následek na onom světě, jestliže se přísahá křivě, zcela rozvážně na počátku odpřisáhla uvedenou přísahu a s následujícím výslechem souhlasila:

Otázka 1.

Jak se jmenujete?

Odpověď: Marina Kiancká

Otázka 2.

105/ Kolik máte let?

Odpověď: Třicet osm

Otázka 3.

Kde jste se narodila?

Odpověď:

V Německu, v Dittmersdorfu

Otázka 4.

Jakého jste vyznání?

Odpověď: Římsko-katolického.

Otázka 5.

Proč jste se sem dostavila?

Odpověď:

Abych vyznala pravdu a vše, nač budu dotazována.

106/ Otázka 6.

Byla jste někdy v hrabyňském kostele?

Odpověď:

Ano, častokrát.

Otázka 7.

Co vás zvláště přimělo chodit do hrabyňského kostela?

Odpověď:

Protože vedle vnitřní důvěry, kterou jsem vždy měla k tamějšímu obrazu Matky Boží, také to, co se odehrálo před čtrnácti lety. Sloužila jsme tehdy v roce 1737 ve Smolkově a v pátek po svaté Kateřině, kdy jsou krátké dny, jsem navečer chodívala s ostatními na takzvané přástky. Ten den ale mrzlo a bylo velmi hladko. A tak při návratu domů měla jsem neštěstí, spadla jsem s přeslicí i vřetánkem a to tak nešťastně, že se mi vřeteno zabodlo hluboko

108/ do masa stehna a jeho špička, dlouhá jako prst, se při nárazu o stehenní kost ulomila. Rána se hned uzavřela, načež jsem měla strašlivé bolesti a otok. Po osm týdnů jsem nemohla ani spát, ani odpočívat a ačkoli jsem belhala pomocí dvou berlí, byla jsem tak zesláblá, že se dotazovali,

109/ abych nakonec neumřela, o radu Františka Badera z Benešova. Ten se vyjádřil, když si mě prohlédl, že mé léčení je již zanedbané a že je nebezpečí gangrény a já bych musela ztratit celou nohu. A že není jiný prostředek než to maso rozřezat a pak ulomenému

110/ vřetánko nástrojem vytáhnout. Tato léčba by stála nejméně osm nebo deset tolarů. Protože jsem takovou částku nebyla s to zaplatit, z vlastního popudu jsem se obrátila k Bohu a s veškerou svou důvěrou k Matce Boží v Hrabyňském kostele. A nepřála jsem si nic víc, než abych měla dostatek sil a mohla jít sama do tohoto kostela

111/ dosti vzdáleného od mé vesnice. V té době se mi zdál sen, že přece nemohu váhat, ale musím se ihned se vydat do Hrabyňského kostela a u obrazu Matky Boží prosit o pomoc a uzdravení. To jsem také provedla den před Hromnicemi.

112/ Slabá, s velkým úsilím a dvěma berlemi vydala jsem se na dlouhou cestu, která mi trvala od rána až do večera. A když jsem se dostala tak daleko, že jsem viděla hrabyňský kostel, pozdravila jsem, jak se děje obvykle při poutích, obraz Hrabyňské Matky Boží a pocítila současně krásnou vůni, která mi

113/ dodala svěží sílu.

Když jsem konečně odrazila do vesnice, plazila jsem se kolem kostela a slíbila, že po celý rok se budu v sobotu postit, když se mi na přímluvu Matky Boží dostane pomoci. Pak jsem se vydala k tamějšímu správci kostela Stanislavu Krechkému a poprosila jsem o přespání a přitom jsem mu dojemně vyprávěla o svém utrpení.

114/ Po tomto vyprávění mi poskytl nocleh a jeho manželce a ještě jedné ženě jsem umožnila podívat se na odvázanou ránu. Ale nic jiného než zánět a otok nebylo vidět; tak jsem si lehla na slámu vedle té ženy.

Otázka 8.

a jakou pomoc jste požadovala

115/ ve své pevné důvěře v obraz Hrabyňské Matky Boží?

Odpověď: Své celkové uzdravení. Zatímco na Hromnice hospodáři ráno časně vstávali, strávila jsem vlastní celou noc užívajíc sladký klid. Proto jsem si hned všimla, že se mi něco v mé zfačované ráně a to dole

116/ na opačné straně stehna pohybuje. Když jsem si sundala obvaz, zjistila jsem, že zázračným způsobem jako prst dlouhé zlomené vřeteno, nikoliv tam, kam se zabodlo, samo kousek povylezlo, uchopila jsem ho a vytáhla s nepatrnou námahou bez jakékoliv bolesti ven, nato jsem vykřikla jasným hlasem a

117/ děkovala Bohu, že prostřednictvím obrazu Hrabyňské Matky Boží mi bylo pomoženo.

Otázka 9.

Jakou pobožnost jste pak před obrazem Hrabyňské Matky Boží vykonala po tak zázračném zbavení se zabodnutého vřetena do nohy?

Odpověď:

Hned po vytaženém kousku vřetánka jsem se pomodlila růženec a pak v kostele vykonala svou pobožnost a také jsem si předsevzala, že se

118/ po celý rok jak o sobotách, jak jsem si již zmínila, budu postit. Po této události jsem společně s ostatními lidmi bez berlí a holí, které jsem odhodila a bez jakékoliv bolesti šla domů. Co jsem slíbila, to jsem také splnila.

Otázka 10.

Užívala jste také jiné léčebné prostředky od doktora Badera nebo vyhledala pomoc někoho jiného?

Odpověď:

Jak jsem již řekla,

119/ dotazovala jsem se benešovského Badera na radu, posloužila jsem si domácími prostředky, které mi radili, ale nedosáhla jsem tak zmírnění ani bolestí, ani odstranění vřetena.

Otázka 11.

Jak dlouho jste pociťovala bolesti vyvolané vřetenem ve stehnu?

Odpověď:

Od pátku po sv. Kateřině, kdy se to stalo, až po den

120/ ráno o Hromnicích, to je skoro celých šest týdnů.

Otázka 12.

Zda a jak brzy po vykonané pobožnosti u Mariina obrazu jste pocítila dosaženou pomoc?

Odpověď:

Hned v tentýž den, když jsem vytáhla vřeteno, jsem pocítila utišení. Rána se mi pak v krátkosti sama od sebe zacelila bez dalšího použití nějakých prostředků.

Otázka 13.

Vypovězte upřímně a svědomitě,

121/ komu jste přisuzovala, že došlo k uzdravení vašich ztracených životních sil?

Odpověď: Jedině obrazu Hrabyňské Matky Boží.

Otázka 14.

Máte k tomuto Mariánskému obrazu pevnou víru a odůvodněnou důvěru?

Odpověď:

Ano, pevnou důvěru, takže jsem si předsevzala nikam jinam nechodit a to nejen abych byla blízko tomuto Mariánskému obrazu a jej

122/ uctívala,

nýbrž abych i po smrti mohla uložit své údy na zdejším hřbitově u této Matky Boží, třebaže jsem zůstala ve Smolkově, měla jsem příležitost někde jinde lépe žít.

Stanislav Krechký, u něhož jako hostitele dostala nocleh, nepozorovaně, jak bylo zvláště určeno, naslouchal všem výpovědím jmenované Mariny Kianky,

123/ a dotázán, zda si ještě dokáže na vše vzpomenout, co se zmíněné Kance přihodilo, vše jednomyslně potvrdil: že viděl na druhé straně stehna ulomený kus vřetena a slyšel také radost, kterou tato žena s nadšením vykřikovala, zvláště to, že na přímluvu naší Milé Paní byla uzdravena.

124/ Nakonec byla při jednom jednání podle jednotně probíhajícího duchovního pojetí po složené přísaze vyslechnuta Magdaléna Siesslinová, jak následuje:

Otázka 1.

Jak se jmenujete?

Odpověď:

Magdaléna Siesslinová Minová

Otázka 2.

Kolik máte let?

Odpověď:

Otázka 3.

Kde jste se narodila?

Odpověď:

V Mokrých Lazcích.

Otázka 4.

Jakého jste náboženství?

Odpověď:

Římsko-katolického.

Otázka 5.

Proč jste sem byla předvolána?

125/ Odpověď:

Vyjevit přesně a podrobně pravdu, co se přihodilo a událo s mým synem Václavem u obrazu Hrabyňské Matky Boží.

Otázka 6.

Byla jste někdy v hrabyňském kostele?

Odpověď:

Nehledě k tomu, že v této obci nebydlím, v každé době jsem především chodila do tohoto kostela.

Otázka 7.

126/ Copak vás zvláště přimělo chodit do tohoto kostela?

Odpověď:

Kromě zvláštní lásky, kterou nosím ve svém srdci k milosrdné Matce Boží, přiměl mě k tomu, abych tam šla, ubohý a smutný stav mého syna Václava, který měl deset let a kterému se na rukou objevovaly jedna díra za druhou.

Otázka 8.

Jakou pobožnost jste v tomto domě Božím vykonala?

127/ Odpověď:

Pomodlila jsem se svatý růženec. Jeden za duše zemřelých a jeden k poctě Matky Boží.

Otázka 9.

Jak se změnil zdravotní stav vašeho syna skrze tuto pobožnost a důvěru k naší milé Paní?

Odpověď:

Po vykonání pobožnosti a to, když jsem poprvé roku 1755 byla v Hrabyni přítomná se svým chlapcem, po odzpívaném Salve se mu otevřené rány začaly

128/ pozvolna vysušovat. A když jsem to uviděla a uvážila, šla jsem krátce nato s plnou důvěrou k Hrabyňské Matce Boží na Salve Regina a během něj se modlila růženec a úpěnlivě prosila Matku Boží o úplné uzdravení. A když jsem se po vykonané pobožnosti vrátila domů a důkladně prohlédla chlapci ruce, zjistila jsem, že se mu začínají opravdu uzdravovat a také se v krátké době úplně zhojily, jakkoliv

129/ pozůstalé jizvy na obou rukou až dosud dostatečně ukazují.

Otázka 10.

Používala jste u svého syna také jiné léčivé prostředky nebo jste navštívila doktora nebo felčara a žádala o radu a pomoc?

Odpověď:

Používala jsem čtvrt roku různé domácké prostředky, ale neúspěšně!

130/ Až jsem se zúčastnila v Hrabáni odzpívaného Salve Regina, bez použití nejmenších prostředků jsem získala pomoc při očividném uzdravení.

TOLIK

Protože všechno to mimořádné, jak již úvodem zmíněno, za účasti jak duchovních, tak světských pánů svědků, jsem provedl a nechal sepsat, abychom měli současný nástroj k osvědčení pravdy, dal jmenovité podepsat pány svědky a potvrdit následným notářským vyhovením.

131/ Tak se stalo v knížecím lichtenštejnském městě Opavě roku, měsíce, dne, jak svrchu uvedeno.

LS Andrea Joannes, L.S. Antonius Lub, p.t. farář

LS Antonius Joannes Neuwerth, kooperátor, zástupce za nepřítomného faráře

Ignatius Zinner, S.J. p.t. misionář de Poenitentia
Josef Schwarz, S.J. p.t. koncionator (kazatel o svátcích ve farním kostele).

LS Antonius de Steinfels, císařsko-královský tajemník

132/ Franciscus Ingatius Greisel, přísežný advokát císařsko-královského úřadu a provincie Slezska a přísežný veřejný notář císařský

Čís. III.

Roku 1734 v Bohu odpočívající správce v Štítině Tomáš Plech, měl neléčitelnou nohu. A protože mu žádný felčar nedovedl pomoc, našel útočiště u Matky Boží a odkázal jí 10 tolarů sl., a bez jakýchkoliv léků se brzy uzdravil. To jsem slyšel z jeho vlastních úst.

133/ Andreas Johannes Lub, p.t. místní farář.

Čís. IV.

Rovněž potvrzuji, že jsem jedné osobě, která ležela již skoro v posledním tažení, dal radu, aby si našla útočiště u Hrabyňské Matky Boží. Ta obětovala dvě svíce a objednala si mši svatou a tak brzy pocítila úlevu a krátce nato se uzdravila. Totéž jako shora.

Čís. V.

Sedmdesátiletý František Stříbrník

134/ ze Smolkova od sv. Fabiána a Šebestiána roku 1755 až do Svatodušních svátků ležel nemocný kvůli své velmi zanícené levé noze, v níž měl na patnáct děr. Některé části masa mu odpadávaly a jiné musely být odřezávány, a protože ho i pravá trochu bolela, vůbec nemohl chodit. Když se zaslíbil obrazu Hrabyňské Matky Boží, zakrátko se posadil na koně

135/ a v sobotu tam zajel, zúčastnil se odzpívaného Salve Regina, podruhé tam šel o berlích a potřetí v hrabyňském kostele berle zanechal a vydal se domů. Od té doby přichází častěji do Hrabyně. Že tomu tak je, chce shora uvedený František Stříbrník přísežně potvrdit. Přidávám k tomu pečeť a podpis svého jména.

Dáno na faře 1755 dne 12. prosince

LS Antonius Joannes Neuwerth, kooperátor ve Velké Polomi.

136/

Čís. VI.

Níže podepsaný tímto potvrzuje, že od 21. července až do 6. října minulého roku 1755 velice nemocné dítě jménem Josef, chlapec Ondřeje Pavlíka ze Suchých Lazců, který po uvedenou dobu velmi málo jedl, téměř nespal a ve dne v noci naříkal. Nakonec pro slabost nemohl už ani nahlas plakat. Ale hned nato měl klidnou noc

137/ a v krátké době byl čiperný a zdravý, jakmile 6. října dali rodiče sloužit mši svatou u obrazu Hrabyňské Matky Boží, kam se oba v důvěře obrátili. A 3. května tohoto roku uvedený Ondřej a jeho žena Kateřina se nábožně zúčastnili objednané mešní oběti na poděkování Hrabyňské Matce Boží.

Dáno na faře 18. května r. 1756.

LS Antonius Joannes Neuwerth, kooperátor ve Velké Polomi.

138/

Čís. VII. 139/140/141/

S důvěryhodnosti kněze rád dosvědčuji, že Barbora, manželka zemřelého Ondřeje Kowalczika z Kylešovic, v květnu roku 1753 přivodila si pádem tři rány na noze, které za několik dní zhnisaly a všechno lékařské úsilí bylo k ničemu. Pro toto zhoršení se usoudilo, že je nutné zařídit svátosti umírajících. A protože veškeré lidské léčení bylo marné, obrátila se nemocná na nejblahoslavenější a nejsvětější Pannu Marii, která je lidmi z Hrabyně zbožně uctívána a když učinila slib, že tam bude chodit na pouť, brzy nato začalo jí být lépe a když svůj slib splnila, plně se uzdravila. A když to píšu, dodnes žije zdravá, je v pořádku a vděčná za milost obdrženou od nejblahoslavenější Panny Marie.

Se stejnou věrohodností potvrzuji, že dvanáctiletá Lucie, dcera Jakoba a Roziny Radlinských z Kylešovic, v únoru tohoto roku 1756 pozbyla při nemoci všechnu schopnost užívaní jazyka, po několik dní se nemohla ani zpovídat, ani pronášet jakákoliv slova, jakkoliv jí byly podávány nejrůznější léky. Když matka viděla marnost tohoto léčení, klekla plačíc na kolena

a večer dceru zaslíbila nejblahoslavenější Hrabyňské Panně. Tento čin způsobil, že ráno dívka začala mluvit a zotavovala se a dnes žije zdravá a je v pořádku. Vyjadřuje chválu obrazu nejblahoslavenější Panny Marie Hrabyňské a je vděčná za tu milost.

Rovněž potvrzuji, že počátkem března přišla ke mně Ester, vdova po zemřelém Janu Večerkovi z Mokrých Lazců, která měla obavu, že zhřešila, jestliže požadovanou pomoc od nejblahoslavenější Panny Marie pro svou rok a půlletou dceru, kterou jí zaslíbila, zatajila. Řekla, že je ochotná přísahou potvrdit, že její dceruška dostala tak silný oční zánět a bylo nebezpečí ztráty zraku. Protože žádné lidské léky nepomáhaly, obrátila se večer k nejblahoslavenější Panně Marii Hrabyňské. Tímto skutkem pak ráno všechno špatné zmizelo, dcera opět začala vidět a dodnes dobře vidí. Proto matka splnila svůj slib svaté zpovědi a svatého přijímaní v Hrabyni.

Což potvrzuji podpisem vlastní rukou.

Dáno 4. května 1756.

Ignatius Zinner, SJ královský a apoštolský misionář de Poenitentia.

Čís. VIII.

„Já, Jan František z Johnsfeldu

142/ římsko-císařský německý, uherský a český rada královského majestátu, jakož i v knížectví Opavského a Krnovského a všech k nim přidělených minorit i ustanovený královský a zemský (stařešina) vyznávám se řádně před všemi a každým zvláště, že mě minulého roku všemohoucí Bůh navštívil smrtelnou nemocí a po čtvrtročním velmi těžkém churavění byl jsem pak postižen vodnatelností od nohou až po hruď a zcela nateklý,

143/ dýchat jsem mohl jen velmi málo nebo skoro vůbec ne. Nedala se očakávat žádná lidská pomoc. A proto u obrazu Matky Boží nacházejícího se na hrabyňském panství, kde již mnoho nemocných bylo uzdraveno, nalezl jsem útočiště a pevné přesvědčení, že pokud všemohoucí Bůh je rozhodnut na tomto místě rozmnožovat úctu přeblahoslavené Matce, pak i mne může milostivě skrze její nejvroucnější přímluvu zbavit nemoci.

144/ Proto jsem učinil slib, že po navrácení zdraví, v nějž jsem od Boha doufal a po uplynutí drsného zimního období osobně složím na tom místě své poděkování a svou úctu k nejsvětější Matce Boží Marii a podle svých lidských možností budu co nejvíce šířit slávu tohoto milostivého obrazu. V okamžiku, když jsem učinil tento slib, povolila bolestivá vodnatelnost, uvolnily se svaly

145/ od kolen až po chodidla, načež po celé dva týdny neustále vytékala všemi póry škodlivá a ostrá voda a srdce bylo zbaveno trudnomyslnosti. Ale protože za zlepšujícího se stavu nemoci jsem měl i duchovní požadavky, přál jsem si vidět tento milostivý obraz alespoň v kopii a tu pro mou útěchu mi z tamějšího panství poslal vysoce urozený pán pan Arnošt Benjamin z Mitrova a Nemyšel,

146/ rada jeho císařsko-královského majestátu, jeho reprezentace a komory, jakož i asesor královského úřadu v knížectví slezském, pak člen císařsko-královské komise v nejvyšších záležitostech vládce a komisařů, rovněž člen komise obchodní a předseda knižní cenzorské komise.

A já jsem pak svůj slib obnovil. V tomto okamžiku bolestivé svaly zcela oschly a otok odshora opadl, takže se nyní díky této přesvaté přímluvě opět dostavil dokonce spánek,

147/ o nějž jsem byl v průběhu nemoci po sedm měsíců oloupen a mám velkou naději, že se zcela uzdravím. Pravdivost všeho potvrzují na svou duši a svědomí tímto svým vlastnoručním podpisem a připojenou rodinnou pečetí. A abych dokázal svou vděčnost, dostavím se sám s děkovnou obětí před nejsvětější Pannu a Matku Boží Marii v Hrabyni.

Dáno ve městě Opavě 3. května 1756.

LS Jan František z Johnsfeldu.

Čís. IX. 148/

července roku 1756 Tomáš Král, pravé víry, zahradník pocházející z Radkova, nyní ve službách nejjasnějšího pána Arnošta L. B. Z Mitrova, spadl náhodou do vápna hašeného pro tehdejší stavební úpravy a byl odtud vytažen po celém těle popálený a s vážně poškozeným zrakem. Zaslíbil se, aby na přímluvu nejblahoslavenější Hrabyňské Panny byl uzdraven, dal sloužit mši svatou a když pak třetího dne byla celebrována u oltáře Nejblahoslavenější Panny, oddával se zbožně jejímu naslouchání. Ačkoliv již předtím špatně viděl, zrak se mu navrátil a stále se zlepšoval, i celkově se uzdravil.

Pravdivost této události podepisuji vlastní rukou.

Dáno v Hrabyni 10. února 1757

Anntonius Joes, Neuwerth, p.t. kooperátor ve Velké Polomi.

Čís. X. 152 58 – 59

prosince roku 1756 navštívil níže podepsaného Johannes Langer z Bravantic a tvrdil mi, že se mu zázračně vrátilo zdraví. Neboť se stalo, že roku 1755 začátkem měsíce srpna mu ze zanícených očí vytékalo obrovské množství slz. Proto slíbil, že každoročně navštívi svatý hrabyňský obraz, dostane-li se mu uzdravení. 15. srpna 1755 přišel do Hrabyně, kde vykonal své modlitby a po ukončení bohoslužby odešel z kostela a vrátil se domů. Vzápětí po návratu se toho dne uzdravil. Ostatně je velice obdivuhodné, že řečený Johannes Langer roku 1756 před svátkem Nanebevzetí několik dní trpěl vnitřními bolestmi očí. Když pak přišel o svátku Nanebevzetí Panny Marie do Hrabyně, navrátilo se jeho zraku zdraví. V této věci potvrzuji pravdivost svým podpisem a vtiskuji pečeť. Ve Velké Polomi 18. ledna 1757.