Nikdy jsem se nestyděl věřit, tak proč bych měl stydět dnes? Jen proto, že lidi mají strach, strach paralyzuje člověka, aby dělal věci, které dělat nechce. Hodiny náboženství pro dospělé nebo hovory o víře můžete navštívit ve čtvrtky od 18.00 do 19.00 hodin, během letních prázdnin není. K dispozici je dost velká knihovna, kterou si můžete procházet a po domluvě si titul vypůjčit i domů.
KONGREGACE PRO NAUKU VÍRY
DOPIS VŠEM BISKUPŮM KATOLICKÉ CÍRKVE O PASTORÁLNÍ PÉČI O HOMOSEXUÁLNÍ OSOBY *rok 1987
1. Problém homosexuality a morální posuzování homosexuálních činů je stále častěji předmětem veřejných debat, a to i mezi katolickými skupinami. V těchto debatách se však často objevují argumenty a vyjadřují názory, které nejsou v souladu s učením katolické církve, a proto by všichni, kdo se věnují pastorační službě, měli být oprávněně znepokojeni. Z tohoto důvodu tato kongregace usoudila, že tento problém je nyní tak vážný a rozšířený, že se zdá být nutné zveřejnit tyto listy o pastorační péči o homosexuální osoby adresované všem biskupům katolické církve.
2. Je zřejmé, že v těchto listech nelze podat komplexní a úplné pojednání o tak složitém problému. Pozornost by měla být spíše zaměřena na správný kontext katolické nauky o morálce. Tato nauka je potvrzena a obohacena prvky čerpanými z určitého vývoje v humanitních vědách, které samy o sobě mají svůj vlastní předmět a metodu, jimž je třeba přiznat legitimní autonomii.
Katolická nauka o mravech je založena na lidském rozumu, osvícena světlem víry a vědomě vedena k plnění vůle Boha, našeho Otce. Tímto způsobem je církev schopna nejen využít vědecké objevy ve své vlastní praxi, ale také překročit jejich perspektivu; je si jistá, že její vlastní, široce otevřená perspektiva plně odpovídá komplexní realitě lidské osoby, která byla Bohem stvořena pro svou duchovní i tělesnou stránku a jeho milostí povolána k dědictví věčného života.
Pouze v kontextu tohoto učení lze jasně pochopit, v jakém smyslu je fakt homosexuality s jeho rozmanitými aspekty a dopady ve společnosti a v církevním životě problémem, který právem patří do pastorační péče církve. Proto se od jejích služebníků vyžaduje pilné studium, pečlivá péče a uvažování, prováděné se správným duchem a teologickou rozvážností.
3. V Deklaraci „O některých otázkách sexuální etiky“, zveřejněné 29. prosince 1975, se Kongregace pro nauku víry tímto problémem již podrobně zabývala. V této Deklaraci bylo potvrzeno, že stav homosexuality by měl být chápán s klidem, a bylo také poznamenáno, že vina homosexuální osoby by měla být posuzována rozvážně. Zároveň tato Kongregace náležitě zohlednila obecně přijímané rozlišení mezi homosexuálním stavem nebo sklonem a homosexuálními činy. Tyto činy tam byly popsány jako činy, které jsou zbaveny svého nezbytného a podstatného řádu, tj. „nepřiměřené svou vlastní vnitřní povahou“, a proto takové, že je nelze nikdy a žádným způsobem schválit (srov. č. 8, § 4).
V diskusích, které proběhly od vydání Deklarace, se však objevily až příliš benevolentní interpretace samotného homosexuálního stavu a některé zašly tak daleko, že jej prohlásily za lhostejný, ba dokonce dobrý. Naopak je třeba jasně zdůraznit, že specifický sklon homosexuální osoby, ačkoli sám o sobě není hříchem, ji přesto více či méně silně nutí k jednání, které je z morálního hlediska nutné považovat za inherentně špatné. Z tohoto důvodu je nutné samotný sklon posuzovat objektivně jako neuspořádaný.
Vzhledem k tomu, že tomu tak je, je třeba věnovat zvláštní pastorační péči těm, kteří se v této situaci nacházejí, aby nebyli svedeni k přesvědčení, že naplnění této tendence v homosexuálních svazcích je morálně akceptovatelnou volbou.
4. Mezi prvky, které jsou nezbytně nutné k nastolení skutečné pastorační péče, je třeba se zamyslet nad příčinami, které vedly ke zmatku ve výkladu učení církve. Mezi tyto příčiny patří jistá nová forma exegeze Písma svatého, jejíž zastánci předpokládají, že Bible buď nic neříká o problému homosexuality, nebo ji mlčky schvaluje, a konečně, že obsahuje morální zásady, které jsou natolik závislé na kulturních a časových okolnostech, z nichž vzešly, že je již nelze přizpůsobit současnému životu. Proto názory tohoto druhu, jelikož jsou těžce mylné a odchylují se od správné cesty, vyžadují zvláštní bdělost.
5. Je pravda, že při psaní knih Písma svatého byly do značné míry využívány způsoby cítění a řeči, které převládaly v různých dobách, ve kterých byly sepsány (srov. Dei Verbum , č. 12). A církev dnes jistě hlásá evangelium světu, který se velmi liší od světa starověku. Navíc i samotný svět, ve kterém Nový zákon vznikl, se již značně změnil, například s ohledem na podmínky, za nichž byly psány nebo sestavovány Svaté spisy hebrejského lidu.
Je však třeba poznamenat, že v kontextu Písma svatého, ačkoli se vyznačuje velkou rozmanitostí částí, existuje jasná soudržnost, pokud jde o posuzování homosexuálního chování. Z tohoto důvodu se učení Církve v této věci nezakládá pouze na slovech vytržených z kontextu, z nichž lze vyvodit nejisté teologické argumenty, ale spíše na pevném základu konzistentních biblických svědectví. Současné společenství víry, bez přerušení sjednocené s židovskými a křesťanskými komunitami, v jejichž sféře byla starověká Písma psána, se i nadále živí z téhož Písma a z Ducha pravdy, jehož jsou Slovem. Stejně tak je nutné si uvědomit, že posvátné texty nelze pravdivě chápat, pokud jsou vykládány interpretací, která je v rozporu s živou tradicí Církve. Aby byl výklad Písma správný, musí být skutečně v souladu s touto tradicí.
V tomto ohledu Druhý vatikánský koncil uvádí: „Je tedy zřejmé, že posvátná tradice, Písmo svaté a učitelský úřad církve jsou podle nejmoudřejšího Božího plánu tak vzájemně propojeny a spjaty, že jedno nemůže existovat bez druhého, a všechny společně, každé svým vlastním způsobem pod působením jednoho Ducha svatého, účinně přispívají ke spáse duší“ ( Dei Verbum , č. 40). Ve světle těchto výroků nyní stručně vysvětlíme, co Písmo svaté o této záležitosti učí.
6. Teologická nauka o stvoření, obsažená v knize Genesis , poskytuje základní prvky pro správné řešení problémů, které vznikají kvůli homosexualitě. Bůh ve své nekonečné moudrosti a všemohoucí lásce povolává k existenci všechny věci, které v sobě odrážejí jeho dobrotu. Stvořil člověka, muže a ženu, k obrazu svému. Lidské bytosti jsou tedy Božími stvořeními, povolánými k odrážení vnitřní jednoty Stvořitele prostřednictvím vzájemné komplementarity pohlaví. Tento úkol plní jedinečným způsobem, když spolupracují s Bohem na předávání života skrze vzájemný dar manželství.
Ve 3. kapitole knihy Genesis je ukázáno, jak tato pravda o lidské osobě jakožto obrazu Božím byla zastřena příčinou prvotního hříchu. Z toho nutně vyplývá, že znamení smlouvy, které představuje spojení lidí s Bohem a mezi sebou navzájem, již není vnímáno. Lidské tělo si sice stále zachovává svůj „význam manželského sňatku“, ale tento význam je nyní zastřen kvůli hříchu. Tento horší stav způsobený hříchem se v dějinách sodomského lidu stále zhoršuje (srov. Gn 19,1-11). O morálním soudu, který je tam vynesen proti homosexuálním svazkům, nemůže být pochyb. V Levitiku 18,22 a 20,13, kde jsou stanoveny podmínky nezbytné pro to, aby někdo patřil k vyvolenému lidu, autor knihy vylučuje z Božího lidu ty, kteří jsou nakaženi homosexuálním chováním.
Svatý Pavel rozvádí toto teokratické zákonodárství podrobněji a zavádí eschatologickou perspektivu; znovu totiž předkládá stejnou nauku a zahrnuje homosexuální osoby mezi ty, kteří nevstoupí do Božího království (srov. 1 Kor 6,9). Na jiném místě svých listů sám, opíraje se o morální kázeň, kterou mu předali jeho předkové, ale s ohledem na nový společenský kontext, v němž se křesťanské náboženství ocitlo v konfliktu s pohanskou společností jeho doby, představuje homosexuální chování jako příklad slepoty, do níž lidstvo upadlo. Závažná chyba modlářství, která zničila harmonický řád věcí, jenž zpočátku panoval mezi Stvořitelem a stvořením, nakonec zkreslila kázeň veškeré morální svobody. Příklad tohoto narušeného řádu věcí vidí svatý Pavel v samotných homosexuálních svazcích (srov. Řím 1,18-32). Konečně, v plném souladu s biblickým učením, mezi hříšníky, kteří jednají proti zdravému učení, výslovně uvádí ty, kteří se dopouštějí homosexuálních činů (srov. 1 Tim 1,10).
7. Církev, poslušná Pánu, který ji založil a daroval jí dar svátostného života, slaví ve svátosti manželství božský plán týkající se vzájemného a oživujícího spojení lásky mezi mužem a ženou. Pouze v manželském spojení může být užívání pohlavní schopnosti morálně správné. Proto každý, kdo se chová homosexuálně, jedná proti pravidlům morálky.
Volba pohlavního styku s osobou stejného pohlaví znamená rozpustit, za jeho hranice, bohatství symbolů a významů, které je podle Stvořitelova plánu vlastní pohlavní věci. Homosexuální styk v žádném případě nevyjadřuje komplementární spojení schopné předávat život, a proto je v rozporu s povoláním vést život podle formy sebedarování, v níž se podle evangelia nachází celý smysl křesťanského života. To by se nemělo chápat tak, že homosexuální osoby často nejsou velkorysé ani schopné sebedarování; nicméně, když se oddávají homosexuálnímu styku, potvrzují vnitřní sexuální sklon, který je cizí správnému řádu a který je ze své podstaty zaměřen především na vlastní potěšení.
Stejně jako u jakékoli morální poruchy, i homosexuální styk brání člověku v dosažení vlastní dokonalosti a štěstí, protože je v rozporu s moudrostí Boha Stvořitele. Církev sice odmítá falešné doktríny o homosexualitě, ale neomezuje je, ale naopak hájí svobodu a důstojnost lidské osoby, chápané konkrétním a autentickým způsobem.
8. Za těchto okolností je současné učení církve i nadále plně a důsledně v souladu s tím, co učí Písmo svaté a stálá Tradice. I když je moderní svět z mnoha důvodů skutečně odlišný, křesťanské společenství si je nicméně dobře vědomo toho, že je s věky, které mu předcházely „ve znamení víry“, spojeno úzkým a nerozlučným poutem.
Dnes však stále více roste počet těch, kteří i v rámci církve vyvíjejí nejintenzivnější tlak, aby uznala homosexualitu, jako by nebyla poruchou, a aby prohlásila homosexuální akty za legitimní. Ti, kdo v tomto směru prosazují uvnitř společenství víry, jsou často úzce spjati s těmi, kteří působí mimo něj. Tyto skupiny mimo něj jsou však motivovány způsobem myšlení, který je v rozporu s pravdou o lidské osobě, jak je plně zjevena v Kristově tajemství. Sami, i když ne zcela vědomě, projevují názory poskvrněné materialistickými prázdnými frázemi, které popírají transcendentní povahu lidské osoby a povolání všech a každého člověka k nadpřirozenému řádu.
Církevní představitelé si musí dávat pozor, aby neuváděli homosexuální osoby svěřené do jejich péče v omyl názory, které jsou jasně v rozporu s učením církve. Ať už je to jakkoli, existuje velké nebezpečí a mnoho lidí se snaží vyvolat zmatek ohledně učení církve a obrátit tento zmatek ve svůj prospěch.
9. I v církvi se objevil určitý názorový trend, jehož stoupenci se shlukují do skupin různých názvů a velikostí a útočí, snaží se získat si sebevědomí, jako by jednali jménem všech homosexuálních osob katolického vyznání. Ti, kdo jsou stoupenci těchto skupin, však obecně buď neznají učení církve, nebo se ho snaží nějakým způsobem podvracet. Jsou činěny pokusy spojit pod praporem katolického náboženství homosexuální osoby, které se v žádném případě nechtějí vzdát svého homosexuálního chování. Proto je jednou z používaných technik tvrzení, že jakákoli kritizování nebo výjimka vůči homosexuálním osobám, jejich jednání a způsobu života není nic jiného než forma nespravedlivé diskriminace.
V některých zemích proto existují skutečné pokusy o korumpování církve, a to s patronací posvátných pastýřů, často projevovanou v dobré víře, s cílem změnit normy občanského práva. Tento druh akcí si klade za cíl přizpůsobit tuto legislativu názorům těchto skupin, které tvrdí, že homosexualita je přinejmenším zcela neškodná věc, ne-li zcela dobrá. Ačkoli praktikování homosexuality vážně ohrožuje život a zdraví velkého počtu lidí, zastánci těchto názorů se od svého jednání neuchylují a odmítají zvážit závažnost nebezpečí, které je s ní spojeno.
Církev si nemůže pomoct, ale je o to všechno znepokojena, a proto si zachovává své jasné učení v této věci, které nelze změnit, i kdyby proti němu tlačily občanské zákony nebo světské zvyky. Upřímně se také obává mnoha lidí, kteří neuznávají jejich postoj vyjádřený pro-homosexuálním hnutím, a také těch, kteří by mohli být nakloněni dávat důvěru zákeřnému šíření těchto bludů. Je si vědoma toho, že názor těch, kteří diktují, že homosexuální aktivita má stejnou platnost jako sexuální projev manželské lásky, nebo že ji alespoň lze připustit rovnocenně, přímo zasahuje do samotné představy, kterou má společnost o povaze a právech rodiny, a vede k vážné diskriminaci.
10. Je hluboce politováníhodné, že homosexuálové byli a nadále jsou terčem zlých slov a násilí. Takové činy, ať už k nim dojde kdekoli, si zaslouží odsouzení ze strany pastýřů církve, protože projevují nedostatek úcty k druhým; nedostatek, který poškozuje základní principy, na nichž je založena zdravá občanská společnost. Vlastní důstojnost každé lidské osoby musí být vždy respektována slovy, činy i zákony.
Spravedlivé odmítnutí nespravedlnosti činů spáchaných proti homosexuálům však v žádném případě nemůže připravit cestu k tvrzení, že homosexualita není narušená. Pokud by však toto tvrzení bylo přijato a z tohoto důvodu by homosexuální styk byl považován za dobrý, nebo by byly zavedeny zákony na ochranu způsobu jednání, na který si nikdo nemůže nárokovat žádné právo, pak by ani církev, ani společnost jako celek neměly důvod se divit, kdyby se stále více šířily jiné aberované názory a způsoby jednání a kdyby se rozmáhaly morálky, které nejsou v souladu s rozumem a jsou násilné.
11. Někteří lidé se domnívají, že homosexuální sklony v určitých případech nejsou výsledkem úmyslné volby, ani že pro homosexuální osobu neexistuje jiná možnost, protože je z nutnosti nucena jednat homosexuálním způsobem. Proto tvrdí, že homosexuální osoba v těchto případech jedná bez viny, jelikož není skutečně svobodná.
V tomto ohledu je nutné připomenout moudré tradiční učení Církve o mravech, které nás varuje, abychom nepřenášeli úsudek z jednotlivých případů na všechny případy, pokud jde o danou věc. A skutečně, v daném případě mohly existovat a stále mohou existovat okolnosti, které vinu jednotlivé osoby snižují, nebo dokonce vylučují; naopak, jiné okolnosti ji mohou zvětšovat. Ať už je tomu jakkoli, je třeba se vždy vyhnout bezdůvodné a nečestné domněnce, podle níž homosexuální jednání těch, kteří trpí homosexualitou, je vždy a zcela podléhá nátlaku, a proto je prosté viny. I těm, kteří jsou postiženi homosexuálními sklony, je třeba uznat základní svobodu, která odlišuje lidskou osobu a dává jí vlastní důstojnost. Jak se stává vždy, když dochází k obrácení od zla, silou tohoto lidského úsilí, podporovaného světlem a silou Boží milosti, se homosexuální osoby budou moci zdržet homosexuální aktivity.
12. Co by tedy měl dělat homosexuální člověk, který si přeje následovat Pána? Stručně řečeno, tito lidé jsou povoláni k naplňování Boží vůle ve svém životě a ke spojení všech bolestí a těžkostí, které mohou kvůli svému stavu zažívat, s obětí kříže našeho Pána. Pro věřící je kříž spásnou obětí, protože z této smrti vychází život a vykoupení. Ačkoli každé pozvání k nesení kříže nebo k pochopení utrpení křesťanů tímto způsobem vyvolává u některých předvídatelný výsměch, nesmíme přesto zapomínat, že toto je cesta spásy, která je nabízena všem Kristovým následovníkům.
A ve skutečnosti apoštol Pavel neučí nic jiného, když ve svém listu Galaťanům tvrdí, že Duch v životech věřících přináší ovoce, kterými jsou: „láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota… víra, skromnost, zdrženlivost“; a dále: „A ti, kdo jsou Kristovi, ukřižovali své tělo s jeho neřestmi a žádostmi“ ( Gal 5,22,24).
Toto pozvání však lze snadno špatně interpretovat, pokud je vnímáno jako marný pokus o sebezapření. Kříž je sice sebezapření, ale to se děje odevzdáním se vůli Boha, který přináší život ze smrti a umožňuje těm, kdo v Něho vkládají svou důvěru, pěstovat ctnost a opouštět neřesti.
Velikonoční tajemství se skutečně slaví pouze tehdy, když je mu dovoleno proniknout do kontextu každodenního života. Kdo se odmítá zříci své vlastní vůle, aby poslušně plnil vůli Páně, ve skutečnosti klade překážku spásy. Stejně jako projev Boží vykupitelské lásky k nám dosahuje svého vrcholu na kříži, tak i homosexuální muži a ženy, pokud se skrze sebezapření přizpůsobí oběti Krista Pána, naleznou tam zdroj sebedarování, který je osvobodí od způsobu života, jenž s sebou nese neustálé nebezpečí vlastního pádu.
Homosexuální osoby, stejně jako ostatní křesťané, jsou povolány k životu v čistotě. Pokud budou neustále věnovat pozornost pochopení podstaty daru povolání, který jim Bůh udělil, budou jistě schopny věrněji slavit svátost pokání a přijímat milost, kterou jim Pán tak štědře nabízí, aby se mohly plněji obrátit k jeho následování.
13. Je však zřejmé, že jasné a účinné předávání učení církve všem věřícím a společnosti obecně závisí do značné míry na správném a věrném způsobu, jakým toto učení prezentují ti, kdo se angažují v pastorační službě. Zejména biskupové nesou těžké břemeno, aby jejich spolupracovníci ve službě, zejména kněží, byli řádně vyškoleni a aby každý z nich byl připraven vysvětlit celému učení církve všem.
Jedinečná péče a dobrá vůle, s níž se mnoho kněží a řeholníků ve své pastorační péči stará o homosexuální osoby, je jistě obdivuhodná a tato kongregace věří, že v budoucnu nezmizí. Duchovní, kteří v této oblasti s horlivostí vynikají, by měli být přesvědčeni, že věrně poslouchají Boží vůli, když povzbuzují homosexuální osoby k vedení cudného života, a měli by pamatovat na neocenitelnou důstojnost, do které je Bůh také povýšil.
14. Vzhledem k výše uvedenému si tato kongregace přeje požádat biskupy, aby projevovali zvláštní bdělost vůči iniciativám, které se ve skutečnosti snaží donutit církev ke změně jejího učení, ačkoli sami to někdy popírají. Pečlivé zvážení veřejných prohlášení, která učinili, a aktivit, které propagují, zdůrazňuje nejednoznačnost, o kterou se snaží odvést pastýře a věřící od správné cesty. Například někdy navrhují učení Magisteria, ale pouze jako zdroj, který lze libovolně použít při formování svědomí. Neuznávají zvláštní autoritu Magisteria. Některé skupiny jdou tak daleko, že své organizace nebo osoby, na které se chtějí obracet, nazývají „katolickými“, ale ve skutečnosti učení Magisteria ani neobhajují, ani nepropagují, a někdy jej dokonce otevřeně napadají. Ačkoli jejich členové prohlašují, že svůj život přizpůsobují Ježíšovým přikázáním, ve skutečnosti učení Jeho církve opouštějí. Tento protichůdný přístup se v žádném případě nemůže těšit záštitě biskupů.
15. Tato kongregace proto naléhavě vyzývá biskupy, aby ve svých diecézích podporovali pastorační činnost týkající se homosexuálních osob, která je plně v souladu s učením církve. Žádný autentický program pastorační činnosti nemůže připustit organizace složené z homosexuálních osob spojených navzájem, pokud v něm není jasně prokázáno, že praktikování homosexuality je v rozporu s morálními pravidly. Skutečně pastorační činnost musí také zajistit odstranění bezprostředních příležitostí pro homosexuální osoby k hříchu.
Programy, které těmto nebezpečím předcházejí, si jistě zaslouží pochvalu. Je však třeba jasně zdůraznit, že jakékoli odchylování se od učení církve nebo mlčení o něm ze zájmu o poskytování pastorační péče nelze v žádném případě považovat za autentickou dovednost nebo platnou pastorační činnost. Pastorační může být v konečném důsledku pouze to, co je pravdivé. Pokud se nedbá na učení církve, homosexuálním mužům a ženám je bráněno v tom, aby dostávali péči, kterou potřebují a na kterou mají právo.
Skutečný pastorační program bude poskytovat pomoc homosexuálním osobám na všech úrovních jejich duchovního života, a to prostřednictvím svátostí, a zejména častou a upřímnou zpovědí, stejně jako modlitbou, svědectvím života, radou a individuální pozorností. Takto si celé křesťanské společenství konečně uvědomí, že je povoláno pomáhat těmto bratrům a sestrám, a to jak tím, že je zbaví frustrace, tak i osamělosti.
16. Z těchto pastoračních iniciativ, které nabývají různých forem, může vzejít mnoho výhod, z nichž v neposlední řadě je uznání, že homosexuální osoby, stejně jako všichni ostatní, pociťují silnou potřebu společné pomoci v různých životních situacích.
Lidskou osobu, stvořenou k obrazu a podobě Božímu, nelze definovat rovnocenně, pokud se bere v úvahu pouze sexuální orientace. Každý člověk žijící na tomto světě je sice zatížen problémy a těžkostmi, které ho postihují, ale má také příležitosti, silné stránky, talenty a dary, které jsou pro něj specifické pro duchovní pokrok. Církev nabízí onen životní kontext, který lidé dnes nejvíce potřebují pro uzdravení lidské osoby, a nabízí ho zejména tehdy, když odmítá považovat člověka pouze za „heterosexuálního“ nebo „homosexuálního“, ale prohlašuje, že každý člověk představuje základní identitu, protože je stvořením a z milosti synem Božím a dědicem věčného života.
17. Tato kongregace doufá, že poskytováním takovýchto vysvětlení a pastoračních směrnic biskupům podpoří jejich úsilí, jehož cílem je zajistit, aby učení Pána a jeho Církve o tomto velmi závažném tématu bylo v neporušeném stavu předáno všem křesťanským věřícím.
Vzhledem k výše uvedenému jsou místní ordináři vyzýváni, aby v rámci svých kompetencí zvážili potřebu konkrétních zásahů. Dále, pokud se to bude jevit jako vhodné, by mohla být iniciována širší společná akce biskupských konferencí různých zemí.
Biskupové by se měli obzvláště zaměřit a využívat dostupné prostředky na podporu těch forem pastorační péče, které jsou určeny pro homosexuální osoby. To by mohlo zahrnovat i pomoc psychologických, sociologických a lékařských věd, vždy v plné věrnosti učení církve.
Biskupové by především neměli zanedbávat podporu práce všech katolických teologů, kteří budou moci poskytnout cennou pomoc v této specifické oblasti pastorační činnosti tím, že budou učit pravdy, které učí církev, a tím, že budou hlouběji zkoumat prostřednictvím vlastního výzkumu pravý význam lidské sexuality a křesťanského manželství podle Božího plánu, jakož i ctnosti, které to vyžaduje.
Biskupové by proto měli věnovat zvláštní pozornost výběru služebníků, kterým je tento důležitý úkol svěřen, aby díky své věrnosti učitelskému úřadu a své vynikající duchovní a psychologické zralosti mohli účinně pomáhat homosexuálním osobám a dosáhnout tak dobra každého člověka v jeho celistvosti. Takoví služebníci odmítnou teologické názory, které jsou v rozporu s učením církve, a proto je nelze použít jako vodítko pro pastorační péči.
Dále by bylo vhodné vyvinout vhodné programy katechetické výuky založené na pravdě o lidské sexualitě, chápané ve vztahu k rodinnému společenství, jak to navrhuje církev. Tyto programy poskytují nejlepší kontext, v němž lze řešit i otázku homosexuality.
Tento typ katechetické přípravy pomůže také rodinám, jejichž členy jsou homosexuální osoby, aby se mohly vhodně zabývat problémem, který je tak hluboce trápí.
Veškerá patronace musí být odstraněna od organizací, které se snaží podvracet učení Církve, nebo se k němu chovají dvojznačně, nebo jej zcela ignorují. Taková patronace, nebo i pouhé zdání, může vést k vážným dezinterpretacím. Zvláštní pozornost je třeba věnovat konání náboženských obřadů a udělování budov patřících Církvi k užívání těmto skupinám, nevyjímaje sídla škol a katolických vysokých škol. Udělení této možnosti užívat sídla patřící Církvi se někomu může jevit jako akt spravedlnosti a lásky; ve skutečnosti je však v rozporu s samotnými cíli, pro které byly tyto instituce založeny, a může být příčinou dvojznačnosti a špatným příkladem.
Při hodnocení případných legislativních návrhů musí být prvořadým cílem ochrana a podpora partnerství rodinného života.
18. Pán Ježíš řekl: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí“ ( Jan 8,32). Písmo svaté nám přikazuje mluvit pravdu v lásce (srov. Ef 4,15).
Bůh, který je zároveň pravdou i láskou, volá církev, aby s pastorační péčí, která je vlastní našemu milosrdnému Pánu, nabízela svou službu každému muži, ženě i dítěti. V tomto duchu se Kongregace pro nauku víry obrací na vás, biskupy všeobecné katolické církve, s důvěrou, že budete nápomocni při poskytování pastorační péče těm, jejichž utrpení je jen zhoršováno falešnými doktrínami, zatímco je lze utěšit slovem pravdy.
Tento list, projednávaný na řádném shromáždění této kongregace, byl schválen Nejvyšším papežem Janem Pavlem II. při audienci udělené níže podepsanému kardinálovi prefektovi a nařízeno jeho zveřejnění.
Řím, z kanceláří Kongregace pro nauku víry, 1. října 1986 .
+ Joseph kardinál Ratzinger, prefekt
PROHLÁŠENÍ O ZEDNÁŘSKÝCHRUŽENÍCH
Byla položena otázka, zda se změnil názor církve na zednářské spolky, protože nový Kodex kanonického práva se o nich výslovně nezmiňuje tak, jako ve starém Kodexu.
Tato Posvátná kongregace může odpovědět, že taková okolnost by měla být přičítána kritériu použitému při formulaci, které bylo dodrženo i u jiných sdružení, která byla stejně tak mlčky opomíjena, protože byla zahrnuta do šířeji definovaných kategorií.
Negativní názor církve na zednářské spolky proto zůstává nezměněn, protože jejich principy byly vždy považovány za neslučitelné s církevní doktrínou, a proto je členství v nich církví i nadále zakázáno. Věřící, kteří se hlásí k zednářským spolkům, se dopouštějí těžkého hříchu a nemohou přistupovat k svatému přijímání.
Místní církevní autority nemají pravomoc vynášet úsudek o povaze zednářských sdružení, který by znamenal odchylku od výše uvedeného názoru, v souladu s duchem Posvátného prohlášení této kongregace, učiněného 17. února 1981 (srov. AAS 73 [1981], 240-241).
Toto prohlášení, projednané na řádném shromáždění této Posvátné kongregace, bylo schváleno Nejvyšším papežem Janem Pavlem II. při audienci udělené níže podepsanému kardinálovi prefektovi a nařízeno jeho zveřejnění.
Řím, z kanceláří Posvátné kongregace pro nauku víry, 26. listopadu 1983.
+ Joseph kardinál Ratzinger, prefekt
+ P. Hieronymus Hamer, OP, titulární arcibiskup lorijský,sekretář
